Příspěvky

Obrázek
červen 21 Mé milé tělo. Jsme spolu teď lehce v nesouladu, a já se tak rozhodla napsat ti pár slov.  Většinou to pomáhá... Je to pro nás teď náročný čas. Celý minulý rok byl. Strach, stres. Pandemická situace a s ní distanční výuka a homeoffice. Rok a půl nejistoty, přivyknutí izolaci. Návyk na prášky, trávu - žraní v 11 v noci a stále nemáš dost. Výčitky ale přicházejí už ve sprše ještě téhož večera. Jsou neodbytné. Zakulatilo ses, obalilo hmotou. Kdo ti to ale může mít za zlé při tom všem? Jakási ochrana před světem. Před vším, co jsem ti dělala a co víc, před mou zlobou. Nelíbíš se mi. Všude vidím nedokonalost a nepevnost. Nohy se mi najednou nevejdou do starých kalhot, konfekční velikost 32/34 je již dávno minulostí. Každé kilo nahoru beru jako ztrátu sebekontroly. Selhání. Aby toho nebylo málo, tak krom kritiky z mé strany musíš snášet i poznámky druhých - a že jsou možná kolikrát dobře míněné. Takhle ti to sluší. Konečně je z tebe ženská. Anorektická mysl se znovu hlásí ke slovu.

18042021

Obrázek
Nestíhám psát - a že bych to fakt chtěla/potřebovala. Od začátku roku se toho dělo/děje tolik, že bych si přála všechny ty momenty, ať už špatný nebo dobrý, někam zaznamenat. Do deníku píšu roztřesenou rukou na sklonku noci. Všechno se to ze sebe snažím vydat, odlehčit si. Často to pomáhá. A často taky ne.  Přišlo jaro. Čarokrásný jaro se svou vůní, s kvetoucími stromy, s životem, který najednou všude propuká. Mnohem víc si teď všímám všech barev, všech vůní. Všechno se to do sebe snažím nasát a přeměnit v tolik potřebnou energii. Nasát a uchovat na později, až nebude tak dobře. Všechna ta zelená tráva a stromy, které po zimě zase získávají své listy. Bříza naproti oknu je mi společnicí při dlouhých studijních dnech. Často teď ráda trávím čas v tichu. Dřív jsem ticho nesnášela, vadila mi jeho tíživost a jakási syrovost. Všechno najednou vystoupí na povrch a člověk je v něm donucen ke konfrontaci se sebou samým. Teď se v něm snažím nalézat klid. Odpovědi, které mohu nalézt jen sama v so

z deníku

Obrázek
Roztřesená rána po náročné noci. Dojezdy. Mysl alespoň na chvíli odpoutaná od tíhy všednosti. Útěky do neznáma, do neprobádaných koutů vlastní hlavy. Hranice mezi pomocí a sebedestrukcí je tak tenká. Vím, že pád je vždy na dosah - až děsivě blízko. Veškerá moje psychika vždy balancovala a stále balancuje mezi dvěma extrémy, aristotelské zaměření na střed se mi bohužel stále ještě nepodařilo aplikovat. Mamka říká, že to tak u mě bylo vždycky. Upřímně si ani nepamatuji na nic jiného. Dva propastné extrémy, život zacyklený v kruhu. Cílem existence dát smysl celému tomu chaosu, ukrojit si z něj kus a v něm tvořit své vlastní bytí. Bytí jsem já. Nic jako osud není, život tvořený z nekonečných možností, z absurdity. Ptát se po smyslu toho všeho už jsem dávno přestala - co jsem věřila tomu, že každý z nás má na světě určitý úkol, poslání. Že je jen cílem to ono najít. Sartre, Camus a Nietzsche jako mí věční společníci. Zarathustra na mém nočním stolku, vyzýváme k příchodu nadčlověka - ubohý l

menší splín v době pandemické

Obrázek
Poslední týdny mi přijde, jako by veškerá radost někam vymizela. Dny jsou čím dál tím kratší a mně se (možná i vlivem pandemie) nedaří najít v nich potěšení. Není dne, kdy bych neměla alespoň jednu menší či větší úzkost. Úzkost, jak již víme od Freuda, se od strachu liší tím, že neznáme její příčinu. A jelikož neznát příčinu je mnohem horší než jí znát, uchylujeme se často k tomu hledat její počátky ve všem kolem nás. A samozřejmě i v sobě samých. A tak jsou mé noci vyplněny úvahami nad tím, jak to jen všechno zvládnu. Jak zvládnu neúnavný a neustávající tlak, který se mi zarývá až do morku kostí. Noci jsou vyplněny zmatenými myšlenkami a podivným pocitem. Rána jsou o něco lepší. Příslib nového dne, nového začátku. Před týdnem jsem si ale řekla dost, sebrala všechny své síly a jela na chvíli navštívit mou domovinu. Šumava a teplo domova je lék. Příroda, zima, která zaléza přes límec kabátu až na holou kůži. Anna Karenina na nočním stolku a teplý čaj. Neumím relaxovat. Před pár dny mi b

kindle paperwhite 4

Obrázek
Nad tím, že si pořídím  čtečku , jsem uvažovala už nějaký ten měsíc. Kolikrát jsem ji měla na Alze v košíku a byla rozhodnutá, že si jí objednám. Na poslední chvíli z toho ale vždy sešlo a já si řekla, že takovou věc nepotřebuji. Že kniha papírová se nedá ničím nahradit a že já jako člověk, který si do knih i rád píše a zajímavé stránky si zakládá, není zrovna ten typ, který by měl číst knihy v elektronické podobě. A tak jsem si dál kupovala tlusté bichle, které mi zabíraly půlku místa v batohu, dál jsem je vláčela s sebou a pak si stěžovala na bolavá záda. Kolikrát jsem knihu právě kvůli její velikosti nechala doma a vzala si s sebou jinou, lehčí. A pak, když jsem si koupila mnou tolik vychvalované  Hodiny z olova , které mají asi osm set stran a svou velikostí opravdu nepatří mezi drobečky, jsem si konečně řekla, že je čas si čtečku pořídit. Před samotnou koupí jsem měla možnost si jí osahat . Takovou možnost mimochodem nabízí i pražská knihovna, tudíž pokud nad koupí přemýšlíte, urč

a tak se znovu setkáváme

Obrázek
Jako bych měla d éjà vu . Po víc jak roce (vlastně už sama nevím, jak dlouho to je) se znovu pouštím do psaní. Ne že bych nepsala vůbec, to ne. Psaní je stále jednou z věcí, které mi pomáhají uniknout z otupělé každodennosti a mnohdy náročné reality, stále je tím, co mi částečně pomáhá dostat se z nepříjemných duševních stavů. Potřebovala jsem však pauzu ve sdílení svého psaní se světem. Najednou jsem se cítila vyprahlá, jako bych už neměla co sdělit a co víc, ani jsem nechtěla. Už jsem nechtěla své nitro veřejně rozebírat na malé kousky, obracet ho ze všech stran a ještě se bát reakcí, které by v důsledku toho mohly přijít. Tenkrát jsem cítila, že jsem dosáhla jakési hranice, přes kterou už (alespoň pro teď) nešlo jít dál. A tak jsem rok byla offline. Alespoň co se blogového světa týče. Nastaly změny - znovu jsem se přihlásila na vysokou, začala jsem pracovat v IT firmě, nechala za sebou další víc jak roční vztah, začala bydlet s nejlepší kamarádkou (namísto s mužem), začala brát léky